Hodně zajímavý příběh má příchod slovenského rychlonohého záložníka Pavola Poliačka na jih Čech. „Četl jsem na internetu o Martinu Vyskočilovi, že jde za trenérem Hoftychem do Budějovic. Podíval jsem se dál, jak si stojí Budějovice, protože jsem věděl, že zde je asistent Pavel Malura. Vidím, že chtějí postoupit do první ligy. Tak si říkám, zajímavé. A za pět minut mi volá Hoftych, jestli něco mám a jestli bych sem nechtěl jít hrát. Jsem si to nějak přivolal, zákon přitažlivosti,“ tvrdí s úsměvem pětadvacetiletý středopolař.

Vaše první fotbalové krůčky byly v Žilině, kde jste se narodil. Můžete být konkrétní ve vašich fotbalových začátcích?
Od malička jsem byl šílený do fotbalu. Každý den jsem běhal s míčem od rána do večera, občas jsem ani na oběd domů nepřišel. Viděl jsem, že kluci chodí trénovat, a jednou mi trenér řekl, jestli si nechci jít zahrát s nimi. Samozřejmě jsem souhlasil a pak následovaly další a další tréninky. Pocházím z Belej a ve čtrnácti letech si mě všimli v Žilině, jestli bych tam nechtěl jít hrát. Dohodli jsme se, že za deset míčů, jelikož nebyly žádné peníze, tak mě „koupí.“ V Žilině jsem se pak v osmnácti dočkal prvních startů za áčko.

Pavol Poliaček v souboji na hřišti na Vltavínu

Byl to pro vás v osmnácti letech těžký začátek mezi muži?
Hodně těžké. V týmu bylo hodně starých hráčů a já přišel jako mladý a nevěděl jsem co a jak. Ale zase mě to naučilo do života si více vážit starších. První zápas jsem odehrál pod trenérem Pavlem Vrbou, když jsme po výhře s Ružomberokem získali titul.

To je pěkný začátek, když po prvním zápase za A-tým hned můžete slavit titul, ne?
Parádní. Fanoušci vyběhli na trávník, začali ze mě strhávat dres a já byl v šoku a nevěděl pořádně, co se děje se mnou. Ale pak jsem se v A-týmu neprosadil, střídal jsem áčko s béčkem a nebylo to ono.

Jak jste nastalou situaci vyřešil?
Odešel jsem na hostování do Dubnice, kde jsem se rozehrál a odehrál poměrně dost zápasů. Následně jsem se vrátil do Žiliny, kde jsem si zahrál i Ligu mistrů.

Zahrál jste si v předkolech proti pražské Slavii nebo Spartě?
Když se hrálo proti Slavii, tak jsem byl právě v Dubnici. Ale předkolo proti Spartě si pamatuji. Tehdy jsem dokonce i nastoupil.

V kariéře jste působil i rok v Baníku Ostrava. Jaká to pro vás byla sezona?
Rok v Baníku mi dal hrozně moc hlavně díky fanouškům, realizačnímu týmu i lidem ve vedení. Prim ale hráli fanoušci, ze kterých bylo cítit, jak fotbal milují. Zahrál jsem si první českou ligu a přidalo mi to i nové zkušenosti.

Napadlo vás, že byste se po pár letech mohl do České republiky znovu vrátit?

Pavol Poliaček s míčem u kopačky
Hned jsem si říkal, že kdybych neměl nic na Slovensku, tak chci jít jedině do Čech. Moje maminka je z Čech, takže celkem často cestujeme do Čech i za babičkou. Mám nějaké české kořeny (usmívá se). Pro mě jsou Češi jako bratři a oproti Slovákům jsou víc dobrosrdeční a laskavější. Českou republiku mám moc rád.

Než jste přišel na jih Čech, tak jste měl za sebou krátkou anabázi v Baníku Růžiná ve druhé slovenské lize. Proč jste tak rychle klub opouštěl?
Nebylo to nic moc. Klub postoupil ze čtvrté ligy rovnou do druhé a nic nemělo žádný řád ještě. Byl tam narychlo složený tým a chyběly finance. Řada vedlejších vlivů působí na hráče, a když nemají klid a jistotu, tak to nemůže pořádně fungovat. Prostě to nevyšlo, ale je to další zkušenost do života. I když není pozitivní, tak jsem za ní vděčný.

Uvítal jste tedy nabídku z Českých Budějovic?
Jasně. Byl to docela zajímavý příběh. Četl jsem na internetu o Vyskym (Martinu Vyskočilovi, pozn. autora), že jde za trenérem Hoftychem do Budějovic. Podíval jsem se dál, jak si stojí Budějovice, protože jsem věděl, že zde je asistent Pavel Malura. Vidím, že chtějí postoupit do první ligy. Tak si říkám, zajímavé. A za pět minut mi volá Hoftych, jestli něco mám a jestli bych sem nechtěl jít hrát. To je zákon přitažlivosti a tomu moc nerozumím. Samozřejmě jsem souhlasil, sbalil se a za dvě hodiny vyrazil. Druhý den už jsem tu byl na tréninku.

Přišel jste s dalšími několika posilami. Bylo těžké narychlo zapadnout do týmu?
Zapadnout do týmu nebyl problém, ale naskakovali jsme do rozběhlé sezony. Nejlepší pro fotbalistu je, když s týmem absolvuje celou přípravu. Ale proti klukům v kabině nemohu říci slovo, jsou bezvadní. Máme i nějaké společné aktivity a i po fotbalové stránce se nám vcelku daří.

A líbí se vám klub i svým zázemím a dalšími atributy?
Určitě. Tréninkové centrum na Složišti nemá chybu, klobouk dolů. O tom se na Slovensku ani nezdá. Máme výborné podmínky na tréninky. Sedl jsem si i s trenérem. Nejvíce se mi na něm líbí, že je pozitivní člověk. Pořád se směje, vymýšlí kdejaké srandičky, ale když je potřeba, tak umí i zvýšit hlas.

Slovenský rychlonožka v akci

Jak se vám líbí České Budějovice jako město?
Zatím jsem toho tu moc nepoznal. Nejvíce se mi líbí Stromovka. Na chvíli vypadnu z města a mám tam klid a pokoj. Byl jsem se podívat v katedrále sv. Mikuláše, jelikož jsem katolík, tak tam občas zaběhnu se pomodlit za mě i za spoluhráče, abychom to zvládli.

Už vás vzali spoluhráči i večer někam do města?
Abych se přiznal, tak jednou jsem se byl podívat v Maximu, ale moc tyto věci nevyhledávám. Ale před týdnem byl krásný teplý večer, tak jsem se byl projít na Lanovce, abych si prohlédl večerní České Budějovice.

Bydlíte nadále s některými spoluhráči v penzionu U Maxe?
Ne. Tam jsme bydleli s Vyskym, Rasťou Chmelem nebo Simonem Delim, ale shodli jsme se, že přestože to tam nebylo špatné, tak být každý den v jednom pokoji celý den zavření, není nic moc. Tak jsme se dohodli, že si pronajmeme byt, a nyní žijeme v ulici U Černé věže. Každý máme to svoje, ale přesto jsme pořád spolu. Můžeme se navštívit na pokojích, přesto máme svoje místo a jsme spokojeni. Navíc je to hned v centru.

Krátíte si čas hraním počítačových her, nebo jak se zabavíte?
Lehneme si na gauč a každý má to svoje. Nedávno mi Vysky napsal, abych koupil karty, že mě naučí poker. Ale naschvál měli zavřeno, tak je koupím příště a budeme mít nějakou zábavu. Jinak nic společného nemáme, počítačové hry nehrajeme. Chodíme na kávu, občas třeba do kina.

Zahrál jste si první českou i slovenskou ligu, rovněž druhou českou i slovenskou ligu. Dají se porovnávat zmíněné soutěže?
První česká liga je náročná, hodně se běhá, ale zase je víc klidu na práci s míčem. Druhá česká je bojovnější a běhá se nahoru dolů. Druhá slovenská se nadá srovnávat s ničím – to je tuhý boj, nic jiného. A v nejvyšší slovenské soutěži se hraje hodně kombinačně, ale česká je těžší. První slovenská liga je taková profesorská, že se hraje pomaleji, zatímco v Čechách se víc běhá.