Neviditelné včely, které diváci na hřišti uvidí pouze v případě hráčských zranění. Mnohdy jsou tihle lidé vidět v akci velice často, ale málokdo z fanoušků zná jejich jména. Jejich práce není tak vidět, a přitom není vůbec jednoduchá. Rádi bychom vám představili člověka, jehož servis je pro hráče B-týmu nesmírně důležitý. Patrik Červený je dvacetiletý masér, který má vliv na to, jaké klima panuje v hráčské kabině. Neplánuje taktiku, nevymýšlí tréninková cvičení, ale spoluvytváří prostředí, ve kterém se rodí úspěch či neúspěch týmu.

Patriku, co tě přivedlo do role maséra juniorky Dynama?
První kontakt s tímto prostředím proběhl na praxi při studiu střední školy. Učil jsem se i na Složišti a přišel jsem do styku s tímto místem. Dostudoval jsem ve škole obor sportovní a rekondiční masér, dostal jsem od pana Benáta možnost podepsat smlouvu a začít zde pracovat.

Jak dlouho jsi se rozhodoval, zda přijmeš nabídku pracovat v Dynamu?
Studovat školu jsem šel i s tím, že by mě jednou lákalo pracovat v nějakém sportovním klubu jako masér či kustod. Jestli to bude fotbal, hokej či volejbal, jsem neřešil. Takže rozhodnutí bylo velice rychlé, protože se mi tímto mé přání splnilo.

Ve dvacet letech, bez zkušeností. Co se člověku honí hlavou, když jde poprvé mezi sportovce?
Měl jsem praxe na Složišti už jako student, to mi pomohlo a věděl jsem, mezi jaké lidi přicházím. Navíc fotbal sám hraju, takže prostředí je mi hodně blízké.

Co obnáší práce maséra na téhle úrovni v takovém klubu?
Obsahem mé práce je masírování hráčů po trénincích, aktivační masáže před zápasy, tejpování, zajištění pitného režimu, doplňování technického materiálu, poskytování základní pomoci hráčům v případě zranění v zápasech i na trénincích.

Jde to zvládnout v jedné osobě?
Zvláště před zápasem by se hodil ještě někdo další, ale jinak to zvládám.

Co tě na téhle práci baví?
Baví mě, že jsem součástí skvělého týmu. Ať už jde o hráče či trenéry, je tady skvělý kolektiv. V juniorce je radost pracovat, všichni jsou zde přátelští, nikdo nemachruje, nevytahuje se. Plujeme na jedné lodi a to týmu přináší úspěchy.

A co tě nebaví? Co bys nejraději nedělal?
Je to role zdravotníka, kdy musíte řešit nějaká zranění. Nikdo přece nechce, aby se někdo zranil. Na podzim jsme řešili zlomený nos a distorzi kotníku. Žádné další závažné zranění se naštěstí řešit nemuselo.

Jak moc velký vliv má tvoje osoba, respektive funkce maséra, na atmosféru v týmu?
Myslím si, že určitý vliv tam je. Kluci si většinou služby masérů pochvalují. Přece jen je to čas, kdy mohou jen tak ležet, odpočívat a připravovat se na další zátěž, která je čeká a do které pak mohou jít na plno. Myslím, že naše služba má vliv nejen na fyzickou regeneraci, ale i na regeneraci psychickou.

V jakých okamžicích jsi na hráče hrdý?
Hlavně při zápasech, když vidím, jak jeden pro druhého pracují. Lavička žije společně s hráči na hřišti. Je to tak, jak by to mělo být, všechno do sebe zapadá. Někdy si připadám, že jsem součástí nějakého krásného filmu. Je tady spousta srandy a jsem rád, jak mě kluci vzali mezi sebe. Doufám, že to bude pokračovat co nejdéle.

Trenér Žmolík o tobě řekl:

Patrik je nedílnou součástí úspěchu týmu. Je to člověk, na kterého se můžeme stoprocentně spolehnout. Je zodpovědný ke své práci a k hráčům. Vážím si ho. Jsem rád, že se mu hráči mohou svěřit a on toho nezneužívá v tom smyslu, že by vynášel směrem k trenérům to, co mu hráči řeknou. Kluci v něm mají opravdovou vrbu, ke které si mohou dojít i postěžovat.

Chtěl bys k jeho slovům něco dodat a uvést na pravou míru?
Vyvrátit ne, spíše poděkovat za to, jak si trenéři mé role v týmu váží.

A stěžují si kluci hodně?
Stěžují si pouze, když je někde něco bolí. Jinak asi ne. Pochvalují si zdejší podmínky a práci s realizačním týmem.

Máš někdy pocit, že bys měl trenérům poradit? Že něco vidíš, co oni z hlediska taktiky nevidí?
Z hlediska taktiky určitě ne. Spíš se koukám na kluky, jestli něco nepotřebují, zda je netrápí nějaké zdravotní problémy. Když vidíme, že někdo kulhá, tak to nejdříve řešíme ze zdravotního pohledu a až pak z pohledu taktiky. Určitě někdy nastane dilema. Necháme hráče zápas dokulhat, protože z hlediska taktiky je důležité, aby zápas dohrál, nebo ho stáhneme, abychom mu neublížili? Můj pohled? Zápasy budou, zdraví je jen jedno.